Sikhský boj šavlí

Mezi Čechy jen málokdo ví, kdo jsou to sikhové. Jinak je tomu v západní Evropě, v Americe nebo ve vyspělých městech východní Asie - v Hongkongu či v Singapuru. Všude tam totiž potkáte sikha na každém rohu. Poznat ho není těžké - má nestříhaný plnovous, úsměv na tváři a na hlavě čistě a precizně zavinutý turban, v němž se skrývají jeho celoživotně nestříhané vlasy. Sikhismus je samostatné náboženství, které vzniklo v 16. století v indickém Pandžábu a kupodivu se jedná o páté největší světové náboženství. Mnozí sikhové byli během krvavých střetů v Pandžábu nuceni emigrovat a tak vznikly významné sikhské menšiny ve výše zmíněných částech světa.

Zlatý chrám v Amritsaru

Sikhská kultura, tradice a dějiny jsou samozřejmě nesmírně zajímavé pro historika, sociologa či religionistu, ale nás, milovníky šermu, zaujme především jedna věc: Sikhové jsou bojovný lid a jejich bojová tradice je nepřerušeně uchovávána a rozvíjena od doby jejich vzniku. To byl důvod, který mě vedl k tomu, abych při své cestě po Indii navštívil i sikhský „Řím“, město Amritsar ve státě Pandžáb. V té době jsem měl za sebou doma v Evropě již několik týdenních škol šavle pod vedením mistra Petera Kozy a následně se v boji šavlí zdokonaloval pod vedením Petra Nůska. Vštípil jsem si ucelený racionální systém boje, ale tušil jsem na základě svých zkušeností s čínskými bojovými uměními, že nejen techniky, ale také vnímání a didaktika boje se u vzdálenějších kultur může radikálně lišit, přičemž každý nový funkční systém boje přináší nové a neznámé postřehy. Navíc naše živá evropská tradice byla přerušena a dnes se zpětně rekonstruuje, zatímco u sikhů k přerušení nikdy nedošlo - bojují tak, jako v dobách, kdy ještě denně šavlí své protivníky zabíjeli. Můj předpoklad zcela odlišného přístupu se zakládal i na zkušenosti s jiným indickým bojovým uměním - kalaripayatem - se kterým je sikhské bojové umění vzdáleně příbuzné. S takovýmito myšlenkami jsem dorazil 24 hodinovým vlakem z Haridwaru v himalájském podhůří do Amritsaru v pandžábské nížině. Středem města je Zlatý chrám, který stojí uprostřed modravého jezera („Nádoba nektaru nesmrtelnosti“, indicky amritsar, po čemž se jmenuje celé město). Zlatý chrám je jakousi Mekkou pro sikhy, protože existuje nepsané pravidlo, že i sihkové žijící v exilu musí jednou za život navštívit nejsvětejší chrám. V okolí Zlatého chrámu jsem strávil řadu dní a bedlivě pátral po učiteli sikhského boje, což se mi nakonec podařilo a tak jsem se následující týden každý večer věnoval cvičení pod dozorem mistra Mandžíta Singha.

Gatka a sikhské zbraně

Bojová tradice je v tomto náboženství skutečně velmi silná. Každý sikh má u sebe nosit šavli, nebo alespoň dýku (kírpan) a každý sikh (muž i žena) se od dětství učí zacházet se šavlí a dalšími zbraněmi. Někdy se až zdá, jako kdyby si sikhové svou agresi a nevlídnost dokonale vybili na bojových trénincích, protože v každodenním kontaktu jsou to lidé neuvěřitelně laskaví a v chaotické spleti indických měst jsou jedni z mála, jejichž slovu může cizinec důvěřovat.

Bojové umění sikhů se jmenuje gatka a zahrnuje v sobě nejen systém boje indickou šavlí (talwar), ale i dalšími zbraněmi, například katarem (dýka s příčným úchopem), khandou (rovný meč), čakrou (vrhací kruhová čepel) atd. Fundamentalističtí sikhští válečníci, kteří si říkají nihangové, chodí neustále po zuby ozbrojeni a v turbanu i v hábitu mají skryté rozličné tajné zbraně. Určitý výcvik se však týká každého, třebaže časem se intenzivně boji věnují jen ti, kteří v tom nacházejí potěšení. Pro nácvik používají sikhové bezpečné náhražky zbraní (tzv. sothi) a při tréninku myslí i na malé děti, pro které je trénink spíš zábavnou hrou na zásahy bez složitých technik nebo kroků. Výuka mládeže a dospělých probíhá formou drilů, během nichž se v typizovaných sestavách učí série útoků a obran. Sestavy se postupně zrychlují do frenetického tempa, v němž už nezbývá, než se spolehnout na naučené pohyby.

Technika a didaktika

Během tréninků jsem si povšiml řady detailů, jejichž rozborem bych výrazně překročil formát internetového článku, nicméně dva postřehy zmíním. Zaprvé je zajímavé, že základní zbraň – talwar – má rukojeť tak zkonstruovanou, že umožňuje prakticky jen pěstní držení. Výsledkem je zásadní převaha seků a jen minimum bodných útoků, přičemž seky i body jsou vedeny silně pod úhlem (zbraň je oproti paži téměř v pravém úhlu). Tato drobnost mi umožnila při cvičných soubojích s žáky překvapivé zásahy, protože jsem jen natažením ruky dosahoval dál.

Druhá poznámka se týká komunikace a didaktiky: opakovaně se mi stávalo, že jsem byl od staršího žáka opraven nebo poučován k provádění nějaké techniky způsobem, který mi přišel vysloveně nesmyslný. Při pozornějším pohledu jsem si ale všiml, že mnozí, především sám mistr Manjit, to v rychlejším tempu sám takhle nedělá. Tehdy jsem si uvědomil, že se nejednalo o popis správného provedení techniky, ale o popis didaktické pomůcky, kterou použiji jen jako žebřík, po němž vyšplhám a následně ho odhodím. Dokážu si představit, že právě záměnou didaktických pomůcek za techniky vzniknou ony nesmiřitelné rozdíly mezi školami jaké známe někdy ze současné Evropy, jejichž následovníci se pak vzájemně považují za kacíře a zbloudilce. Boj je jen jeden, liší se jen didaktické pomůcky k jeho nácviku, které závisí na kultuře, temperamentu, nevyslovených předpokladech a zaměření bojového umění.

Úcta a rituál

Sikhové, podobně jako Japonci, mají bojové umění pevně propojené s tradicí a náboženstvím. Při vstupu do cvičebního prostoru (gurudwara) je třeba náležitým způsobem projevit úctu, stejně tak je třeba i ke zbrani se chovat s určitou úctou. Na příkladě sikhů je ale možné dokonale nahlédnout paradox této úcty. Většina zbraní, které jsme na tréninku používali, byly levné výrobky třetí kategorie, úctu jsme neprojevovali k těmto atrapám, ale k principu, který ztělesňovaly.

Závěrem mohu říct jen to, že poznávání gatky pro mě bylo něco zcela nového, kultura i přístup k boji u sikhů je odlišný jak od toho, co známe z Evropy, tak od toho, co známe z dálného Východu. Je to svébytná kultura boje, kterou dnes téměř nikdo nezná, a to přesto, že je živá a prospívá.

základní sikhský pozdrav: „sat sri akal“ (přibližný překlad: „pravda/jsoucno je mimo čas“)

pozdrav při vstupu do gurudwary (foneticky): „wahe gurudží ká khalsá, wahe gurudží kí faté“ (přibližný překlad: „khalsa (obec sikhů) náleží Bohu, vítězství náleží Bohu“)

Jan A. Kozák

kozak.jan@gmail.com

* * *

Nové členy do ateliérů přijímáme v průběhu celého roku.
Všechno potřebné vybavení vám zapůjčíme, potřebujete pouze černé sportovní oblečení a dobré sportovní boty.

Navazující projekty Petra Nůska A.R.G.O.:
A.R.G.O. a A.K.A. ve filmu - husitská krčma v Táboře - výroba zbraní a zbrojí
Festival bojovníků